Marie podvodnice

Moje cesta se španělštinou nebyla vždy jednoduchá, někdy totiž byla i pěkně klikatá. Chci dnes navázat na tento článek a popsat vám všechny moje nelehké situace při učení. Bylo to v období, kde se v článku píše, že následovala roční pauza od španělštiny.

Byla jsem v sedmé třídě na základce, když mě škola začala hrozně nudit. Myslím, že každý jsme zažili pocit, že nás nějaká látka bavila více a některá méně...no a právě mě nebavila celá sedmá třída. Pak se člověk nemohl divit, že jsem se místo toho raději věnovala španělštině. Známky mi trochu klesly, ale ne, že bych úplně propadala. Na to konto mi rodiče zakázali se španělštinu učit a učebnici vrátili zpátky mé tetě. Uznala jsem to, i když nerada.

Po tom jednom roce mi učebnice byla vrácena zpět, ale stejně se to nesmělo vše vrátit do starých kolejí, ten zákaz tak z 80% ještě platil. Jenže, znáte mě, jakmile přičichnu ke španělštině, tak ji musím dělat velmi intenzivně, jinak nejsem spokojená. 😁

... a teď to začne...

Rozhodla jsem se učit se tajně, abych raději našim s tím moc nelezla na oči. Začalo to tím, že jsem do školy vstávala o hodinu a půl dříve, než jsem musela a každé ráno jsem se věnovala španělštině. Také si vzpomínám, že když jsme ve škole v češtině psali diktát, já už ho měla hotový a ostatní dopisovali, tak jsem si tajně vytáhla sešit se španělskými slovíčky. Paní učitelka si toho asi všimla, protože se pousmála, ale nic neříkala.

Můj pokoj má okna do dvora a obývací pokoj do ulice. Takže, když jsem přišla ve dvě hodiny odpoledne ze školy, chodila jsem se učit do obýváku, abych viděla, jestli už náhodou naši nejedou z práce. Vraceli se vždy ve tři. Teoreticky bych měla hodinu na španělštinu. Ale v tom byl háček. Moje babička bydlela hned vedle nás, a jakmile viděla, že jdu domů ze školy, přišla mě navštívit. Byla u nás vždycky tak 15 minut, takže mně na učení už moc času nezbývalo. A samozřejmě ani ona nesměla vidět, že se učím něco jiného než do školy. Takže jsem učebnice házela za pohovku. Ano, házela. 😆Mívala jsem s úklidem učebnic velký naspěch, aby náhodou někdo něco nezjistil. Takže, všechno uklidit, zavřít, zamknout a dělat, jakože nic. 😀 I když jsem měla babičku ráda, tak toto mě celkem nevyhovovalo. Po čase jsem přišla na to, že přece prvně můžu jít já za babičkou, třeba na pět minut a pak se v klidu učit. Chvíli mi to takto procházelo, ale pak naši začali jezdit z práce dříve. Tak to už jsem byla celkem naštvaná. 😀Jak to teda zase řešit? Chodívala jsem se španělštinou na školní zahrádku (na houpačky), na procházky, dělala jsem ji pod peřinou atp.

A přišlo období, které mě zachránilo. Když jsem nastoupila na střední, potřebovala jsem svůj vlastní notebook. Jenže jsme měli jen jeden router na wifi v kuchyni a signál nedosahoval až do mého pokoje. Jediné místo, kde byl signál, bylo v pokoji za dveřmi. To znamenalo, že když jsem tam seděla a někdo šel ke mně, tak mi málem shodil notebook. 😀 Takže jsem se začala zamykat. Od té doby jsem se mohla španělštině věnovat kdy a jak dlouho jsem chtěla.

Samozřejmě, že jsem mívala období depresí, kdy jsem se cítila strašně kvůli tomu, že podvádím vlastní rodiče. Jednou už jsem ten pocit nemohla vydržet a všechno jsem to řekla mamce. Bylo mi jedno, jestli mi vynadá, nebo bude v pohodě. Ale k mému překvapení mi mamka sdělila, že o žádném zákazu už neví. Že na to s taťkem zapomněli. 😀Takže jsem se nervovala úplně zbytečně a španělštinu jsem schovávala celé ty roky taky úplně zbytečně. 😀

Další bod, za který jsem se styděla, a který bych chtěla zmínit je žákovská knížka. Ale abyste mě pochopili, musím prvně vysvětlit, že od školky pořád někoho učím. V družině, když se paní učitelka ptala, s čím nebo na co si chceme hrát, já jsem vždycky odpovídala "Na školu!!!!". Později ve školce  a na prvním stupni ZŠ jsem měla imaginární žáky, které jsem učila. Vytvářela jsem si učitelské deníky, zapisovala jsem žákům úkoly, "prudila jsem" je, když je neměli atp. Takže není divu, že jsem si v čerstvých dvanácti letech zařídila na samostudium španělštiny žákovskou knížku. Vytvářela jsem si i velké testy (to, co známe jako "repaso" v učebnicích) a měla jsem i malý testový sešit. Známky jsem si počítala podle procent, které jsme měli na základce, takže to nebylo nijak vymyšlené a dostala jsem to, co jsem si zasloužila. Byl to můj velký pomocník, protože přesně díky této knížce jsem viděla, v čem mám ještě nedostatky, a co naopak už tak moc procvičovat nemusím. Donedávna jsem se za ni styděla, protože mi to přišlo takové infantilní. Ale potom jsem si řekla, proč se stydět, když mi tak moc pomohla? Do teď si do ní píšu, například před nástupem na vysokou jsem dělala všechny maturitní didaktické testy, takže jsem potřebovala vidět, jak se posouvám.

Teď už rodiče chápu, protože sama vidím, že když se píšou testy, člověk se musí neustále připravovat do školy, tak musí jít vše stranou. Celý letošní leden jsem musela odložit naši skupinu španělštiny, tvorbu Virtuální školy, portugalštinu a jiné aktivity. Je skvělé, že je na Facebooku funkce "naplánovat příspěvek". Díky tomu vám totiž každý den můžu vydávat příspěvky, aniž bych u toho musela asistovat. Většinou je to tak, že když se vám zveřejní např. každodenní kvíz, tak já buď ještě spím, nebo už jsem dávno v Ostravě, v práci, na zkouškách, nebo se učím.

Doufám, že jsem vás dnes pobavila a přeji všem krásný den! 🌻

Vaše Marie