Moje zážitky z Peru

Před dvěma lety jsem vám psala článek o tom, co jsem zažila na cestě do Peru. Je na čase vám říct, proč jsem tam vlastně jela a co jsem tam prožila. Například rozhovor v televizi. 🙃

Celý začátek byla spíš jedna velká náhoda. Po maturitě mě vzali tady v Česku do firmy, kde jsem vydržela pouze dva měsíce kvůli zdravotním problémům. V prvním telefonátu mi bylo řečeno, že možná ještě mají volné místo v Jižní Americe, kdyby byl zájem. Začaly se mi hrnout slzy do očí a nechápala jsem, jak to může slečna recepční říkat tak klidně, když já jsem tady z toho úplně na prášky. 😅Jižní Amerika??? To je můj sen! Od začátku mého nástupu do firmy se počítalo s tím, že tam pojedu. Potom tam ale bohužel nastoupil kolega taky španělštinář (říkejme mu třeba Pavel). V ten moment nám vedení dalo určitý úkol ke splnění pro práci v Peru, protože mohl jet pouze jeden z nás. Bohužel já jsem nebyla v té práci tak dobrá a Pavel měl splněno víc, než jen ten náš úkol. Je třeba také říct, že to nemělo nic společného se španělštinou. Takže jsem se s Jižní Amerikou pomalu loučila a říkala jsem si, že toto určitě není moje jediná příležitost, jak se tam dostat. Kvůli silným zdravotním problémům jsem byla nucena odejít. Po třech měsících jsem tam nastoupila zpět, protože jsme se s nadřízeným dohodli, že mi zmírní podmínky kvůli tomu mému zdraví. Nepočítala jsem ale už s tím, že se do JA podívám, protože jsem si myslela, že už tam dávno Pavel je. K mému překvapení se Pavel "hodil marod" těsně před odletem a měl dlouhodobou neschopnost. Poté už znovu do firmy nenastoupil, takže já jsem opět měla volnou cestu k mému snu. Zní to jako hodně velká náhoda. Zhruba za 4 měsíce po nástupu za mnou přišel ředitel, jestli bych mohla pracovně odcestovat do Peru. Bez přemýšlení jsem na něj vyhrkla "anoooo". 😅A prý: "Tak se začni balit, za týden letíš."

Jak jsem se proletěla po světě a nemohla se trefit cíle, si můžete přečíst zde.

Po příjezdu jsem byla strašně unavená, ale v bytě byla tak strašná zima, že jsem si musela vyjít na procházku, kde zase děsně pálilo slunce...člověk si nevybere. 😀Hned ten samý den jsem se na procházce ztratila. Vtipné bylo, že můj "domov" byl vedle v ulici. Zeptala jsem se tedy jednoho pána, který šel kolem, kde je ulice XXX. On to nevěděl. 😅 Naštěstí jsem si vzpomněla na cestu zpět a dopadlo to dobře. Nejvíc mi vadilo, že ve sprše tekla jen studená voda. Chápu, že se Peruánci rádi zchladí, ale já jsem zmrzlá Evropanka. 😀

Co jsem tam vlastně jela dělat?

Pracovala jsem jako asistentka majitele pobočky, tlumočnice, překladatelka a recepční. Prostě taková holka pro všechno. Mojí náplní práce, kde jsem využívala španělštinu kromě překladatelství a tlumočnictví, bylo např. objednávat pitnou vodu pro zaměstnance a věci, které jsme ve firmě potřebovali, zapisovat docházku a komunikovat se zaměstnanci, měla jsem na starost nábor nových zaměstnanců a prostě všechno, kde byla potřeba komunikace ve španělštině. Někdy jsme se u náboru i zasmáli. Například, když přišla na pohovor jedna paní v roztrhaných riflích a přitom věděla, že striktně vyžadujeme formální oblečení. Manažerka ji poslala domů s ironickou poznámkou, ať přijde jiný den a slušně oblečená. A paní si to k nám nakráčela příští den už ve formálním oblečení. Nevěřili jsme vlastním očím a naše manažerka ji poslala domů podruhé. 😀 Kromě toho paní byla arogantní. Také mi psala nějaká slečna, že nepřijde ve formálním oblečení, dokud nebude vědět, co přesně bude náplň její práce. Do té doby prý bude chodit ve sportovním. 😀

Já a španělština

I s jazykem to bylo někdy krušné. Pracovala jsem tím stylem, že jsem nevěděla, o čem se budeme bavit a tlumočila jsem úplně všechno. Kromě technických věcí (elektrika, počítače, PC systémy) jsem měla přetlumočit školení, (o kterém jsem naštěstí věděla), kde jsme se bavili o burze cenných papírů. Samozřejmě, že šéf mi nemohl nadiktovat všechny věty doslova, protože on sám měl jen body, o kterých se chtěl zmínit, takže jsem věděla jen téma školení a všechna slovíčka, která by se tam asi mohla objevit, jsem si googlila sama. Vypsala jsem si asi 40 slovíček, ze kterých se na školení objevila asi jen dvě. No, můžu vám říct, že to byla opravdu hodně velká improvizace. 😀Úplné maximum bylo, když se mě technik zeptal, kde máme uzemnění. To jsem nevěděla ani česky, na které straně baráku to mám hledat. Nejlepší byla jedna starší Peruánka, které nebylo absolutně nic rozumět, takže jsem se jen usmívala a někdy jsem prohodila nějaké to "bien". 😀

A teď to přijde...byla jsem v peruánské televizi QuatroTV

To jsem si tak jednou uklízela byt, když v tom volal šéf. Zítra prý má naše město Arequipa výročí a nabídli mu rozhovor v televizi. Jenže on prý má moc práce, tak mě poprosil, jestli bych tam nezaběhla za něj. Od tohoto hovoru jsem začala být hodně ve stresu. Dobře jsem věděla, že budou chtít vědět něco o české historii, jenomže já si bohužel nic nepamatuji. Ve škole mi dávali dvojku z milosti a od té doby jsem vše zapomněla. Přišla jsem brzy ráno do televize a vůbec jsem nevěděla, jak vypadá ten pán, který se mnou bude dělat rozhovor. Pro jistotu jsem se usmívala na všechny, kteří šli okolo. 😀Když jsem přišla dovnitř, dostala jsem port a ještě jsme se s panem moderátorem Jorgem Sardonem trošku pobavili, aby věděl, na co se mě má ptát a při tom mě uklidňoval. Program se konkrétně jmenoval "60 minutos". Byly tam asi tři kamery a nevěděla jsem, do které se dívat. No, některé věci o ČR jsem popletla, ale naštěstí se na to dívali jen Peruánci. Už si ani nepamatuji, jak dlouho to trvalo, ale po natáčení mě moderátor odvezl rovnou do práce. Překvapení také bylo, když jsme se za dva měsíce poté potkali v letadle do Limy. Bylo to na mé zpáteční cestě do ČR.

Výlety

Byla jsem opravdu hodně pracovně vytížená, že jsem ani na nějaké výlety neměla čas a ani chuť. Nejdál jsme se vypravili k jezeru Titicaca, což bylo na celý víkend. V průběhu mého pobytu v Peru jsem byla soukromě v arequipské zoo a v Mundo Alpaca, což je taková menší zoologická jen pro lamy. Stříhají jim srst a přímo tam z ní dělají svetry a jiné oblečení. Kromě toho jsem chodívala na nejznámější náměstí v Arequipě - Plaza de Armas a seznámila jsem se s paní Glorií, která mě o víkendu provedla centrem Arequipy.

A na závěr jedna vtipná historka

Jednoho dne se stalo, že se mi ucpal záchod a potřebovala jsem nějaký přípravek na prodělání. Všichni mi radili, ať si koupím tzv. Ácido muriático. Dobrá, jdu do mého oblíbeného obchodu a pan prodavač mi říká, ať zavolám jeho známému (říkejme mu třeba Juan), že ten ácido prodává v tomto obchodě každou neděli. Dal mi tedy telefonní číslo a já mu zavolala. Zvedl to. Oh, super. Jenže měl nějaký divný tón a hůř se vyjadřoval. A rozhovor vypadal asi takto:

Já: Dobrý den, pane Juane, pan prodavač z obchodu XXX mi vás doporučil a říkal, že prodáváte ácido muriático.

Juan: Aha, no táta tady není. (Prvně jsem si myslela, že to zvedl jeho syn)

Já: Je aha, tak prosím, nevíte, kdy si budu moct zavolat? Kdy váš tatínek na mě bude mít chvilku?

Juan: Já jsem Juan. Jsem opilý. (Už mi došlo, proč mluvil tak divně 😀 A přemýšlela jsem, jak honem z toho telefonátu vycouvat 😀 )

Já: Dobře, tak se mějte krásně, na shledanou. 😂😂

Ten přípravek jsem potřebovala už asi týden a nemohla jsem čekat ani o den déle. Zrovna byl víkend a já měla plno času. Přes týden to opravdu řešit nešlo. Po tomto telefonátu jsem se vydala hledat obchod, ve kterém by to tak asi mohli mít. Po patnácti minutách chůze jsem naštěstí to ácido sehnala. Šla jsem to potom říct tomu panu prodavači, který mi Juana doporučil. Divil se, že se jsem to ácido sehnala tak rychle. 😂Tak mu říkám - no, Juan mi říkal, že je opilý, tak jsem to u něho vzdala. 😀 Najednou se pan prodavač i se svou manželkou začali smát a já nechápala a začali jeden přes druhého - Jééé, on byl zase opilý, to on je pořád. 😂😂Nicméně jsem už měla svoje ácido muriático, tak už jsem byla spokojená.  

To je pro dnešní článek vše a v dalším vám popíšu, jak se mi tam žilo oproti podmínkám, které máme v Česku.

Vaše Marie