Nikdy nerýpejte do člověka, který je na pracáku!
Ahoj!
Teď, když už jsem za vodou, se k tomu musím vyjádřit. A proto, že je celý tento blog o mně, tak to nebudu psát obecně, ale z mého pohledu, co se opravdu stalo a budu fakt hodně upřímná.
Prvně musím zmínit, že během dokončování studia španělské filologie mě opustilo to divoké nadšení do španělštiny a chtěla jsem se od ní spíš distancovat. Začala jsem nacházet sama sebe úplně v něčem jiném. Například v obecném studiu jazyků z praxe nebo v marketingu. Okolí na mě tlačilo, že si mám přece hledat práci ve španělštině, když jsem ji vystudovala. Protože přece všichni mí bratranci a sestřenice mají tituly, pracují v oboru a jsou strašně úspěšní. Ufff, ok, no…tak jsem si chvíli hledala práci ve španělštině, ale stejně jsem byla neúspěšná. Tady začalo moje první rozhořčení nad chováním mého okolí (a mého tátu v celém tomto článku na mysli nemám, protože on za mnou stojí). Španělštinu jsem se začala učit v mých 11 letech jako samouk a to stejné okolí, co na mě teď tlačilo, tak v těch 11 letech mi tu španělštinu zakazovalo. Všechno to, co umím ze španělštiny, jsem si vydobyla sama i během toho, co se mi ostatní smáli a zakazovali mi to. Na vysokou jsem nešla proto, abych pak pracovala v oboru, ale abych se dozvěděla něco víc ze světa španělštiny. Prostě pro zábavu a víc informací. Jiný účel to nemělo. A je fakt šílené, že přesně tito lidé mě teď atakují stylem "Tak proč jsi tu španělštinu jako studovala?????? Měla bys přece zůstat v oboru!!!!!! Nebo chceš ten jazyk úplně zapomenout????? Podívej se na svou rodinu, jak je úspěšná!!!!" Jakože si fakt někdo myslí, že jazyky se dají procvičovat jen v práci a jinde ne? Samozřejmě, že dají. No, a proto, že jsem věděla, že ve španělštině pracovat nechci, tak proto jsem nešla na navazující studium Mgr. Už mě to prostě nebralo a neviděla jsem v tom pro mě potenciál a nevidím ho do teď. A bylo mi hodně jasné, že jakmile bych získala titul Mgr., tak by mě to stejné okolí tlačilo do toho, abych šla učit někam na ZŠ/SŠ a fakt bych neměla nervy poslouchat nějaký nátlak.
Po chvíli jsem to hledání práce v oboru vzdala, protože jsem tam stejně nechtěla pracovat a říkala jsem si, že se "vlk nažral a koza zůstala celá". V tu dobu jsem se už celkem delší dobu pohybovala v marketingu, ve tvorbě na internetu a hledala jsem si v tomto oboru i práci. Všude jsem byla neúspěšná pro nedostatek praxe. Měla jsem ten problém, že jsem uměla od všeho něco, ale nic pořádně. Prostě jen to, co jsem do té doby potřebovala umět jako živnostník, protože během školy jsem byla lektorka španělštiny. A na tu jednu pozici bylo potřeba ty věci umět fakt pořádně a ne od každého něco. Když jsem viděla, že na to nemám, tak jsem začala hledat práci jako asistentka, sekretářka nebo něco v tom stylu. Ale víte, co? V dnešní době už asistentka není asistentka a sekretářka není sekretářka, ale je to call centrum! Musí to v tom inzerátu nějak zaobalit, protože jinak by jim tam nikdo nepřišel. Call centrum v nabídce pro asistentky poznáte tak, že vám nabízí finanční bonusy, finanční odměna má větší rozpětí, dají vám k dispozici firemní telefon a samozřejmě vám slibují růst. To jsou takové ty motivační řeči pro mladé, kteří ještě neví, zač je toho loket.
Za celou dobu nezaměstnanosti jsem si vyslechla opravdu dost hnusných věcí od mých nejbližších, což mě neuvěřitelně mrzí. Byli to všichni, kteří se mnou nežijí a nemají důvod a hlavně právo šťourat se v mém soukromí. Nic jim nebylo po chuti. Když jsem si zkoušela nějakou práci a byla jsem nadšená z toho, že dělám aspoň nějaké pokroky, oni na tom vždycky viděli prvně negativa a rýpali. Byla jsem z toho vždycky akorát naštvaná a smutná. Tak jsem se zařekla, že už nebudu nikomu nic říkat. Ani to, že si zkouším nějakou práci a ani to, až nějakou budu mít.
V červnu 2024 (po 10 měsících) jsem konečně našla tu pravou práci pro mě a lidem jsem začala říkat, že už práci sice mám, ale nikomu nechci říkat, kde a co dělám a nechci se o tom tématu bavit. Byla jsem totiž psychicky úplně na dně z toho věčného šťourání lidí a samozřejmě taky proto, že jsem byla tak dlouho bez práce a neviděla jsem východisko. Myslela jsem si, že když lidem řeknu, že práci mám, tak mi dají pokoj. Ale ne. Bylo to naopak ještě horší, protože se nedozvěděli, co teda dělám. Při každém setkání s těmito lidmi jsem slyšela poznámku: "A už máš nějakou práci?" a moje odpověď byla: "Ano, však už jsem ti to říkala." A věta, která mě od nich nejvíc dorazila, byla: "Kdybys nějakou práci měla, tak bys o tom mluvit chtěla." Fakt se mi chtělo brečet přímo na místě. Už jsem nevěděla, kudy kam a náš vztah se potápěl jako Titanic. Myslela jsem si, že dojde k úplnému rozpadu vztahu, že ty lidi budu muset odstřihnout ze svého života. Vyhrotilo se to až tak, že jsem to řešila přes dalšího člověka, který moje okolí usměrnil a varovně zdvihl prst. Od té doby jsem měla jakž takž pokoj. Ale okolí vědělo, že jsem při nezaměstnanosti jezdila na úřad práce do města a když náhodou byla řeč o tom městu, tak prý: "A ty tam vlastně jezdíš každý měsíc, že?" a já na to, že ne a prý: "Jak to, že tam nejezdíš každý měsíc? To Simona tam jezdí jednou za 14 dní." Tímto okolí naráželo na to, že prý chodím na pracák, protože lžu o tom, že práci mám. To je šílenost. A až do teď se mě okolí snaží chytit za slovíčko a čeká na to, až se prořeknu, že žádnou práci nemám. Jenže já se nemám jak proříct, protože práci mám. Od června už uběhlo několik měsíců a lidi už pochopili, že fakt nic neřeknu a začali bombardovat mého tátu s otázkami na mou práci.
Co si o tom mám myslet? No, asi to, že jim nejde ani tak o to, co dělám, ale aby měli koho drbat. Je mi jasné, že jakmile bych to řekla, tak by to zase nebylo nikomu po chuti a já bych hořce litovala, že jsem to moje tajemství prozradila. Ale ti lidi si to dělají sami, já jsem vždycky byla otevřená a nikdy mi nevadilo o sobě něco říct. A je opravdu smutné, že i když si nastavíte hranice, kam nechcete lidi pustit, tak oni stejně budou pořád hartusit a dotírat, což bude vést k vašemu psychickému vyčerpání a ke krachu vztahu mezi vámi. A ještě smutnější je, že když opravdu nastane ten rozpad vztahu, tak pro společnost jste ten špatný vy, protože jste ukončili vztah se svou rodinou, což se nedělá, protože s rodinou se přece vždycky drží parta!
Tento článek nepíšu jen proto, abyste nerýpali do lidí na pracáku, ale abyste vůbec nerýpali do nikoho. Nikdy nevíte, co se v tom člověku odehrává a co zrovna řeší a dalšími zbytečnými řečmi o tom tématu mu jen ubližujete. Tím spíš, když vám řekne, že už prudce jdete za jeho hranice.
Tak se mějte hezky! Pa.
Vaše Marie